Kamínek Makýnek

Byl jednou jeden pohledný a veselý Jantar.

Byl mladý, lesklý, silný a přesvědčený, že svět je především místo, kde se člověk může kutálet, kam se mu zachce. A jak se tak kutálel světem potkal Žulu. Byla krásná. Taková se Jantarovi se zalíbila okamžitě.

On se Žule se zalíbil také a tak se spolu s radostí zakutáleli pod keřík, protože když se dva kameny najdou a mají pocit, že k sobě patří, málokdy přemýšlejí o tom, co bude pak, někdy. Nějaký čas jim spolu bylo nádherně. Vychutnávali si radost, že se našli. Zkoušeli, jak vedle sebe vypadají a zjišťovali, že si vlastně docela pasují.

Jenže, co může vzniknout ze dvou úplně rozdílných hornin? Možná malý šutřík, který se z jejich vzájemného zalíbení vykřesal. Nenápadný, bezbranný kamínek, který zatím vůbec netuší, že svět není jen ten jejich keřík, Jantarová vlídná a Žulová pevná náruč.

Jenže Jantar s Žulou krom prvotního zalíbení postupně nenašli mnoho dalšího, co by je drželo pohromadě. A nelíbil se jim ani jejich společný úkryt. Na Jantara byl malý. Na Žulu zase velký.

A kolem bylo tolik jiných kamínků… Sem tam nějaká Slída, sem tam Křemen, občas se kolem mihla úplná kráska z jiného pole, nebo cesty. Jantarovi se z té pestrosti začala motat hlava. A nejen hlava. Občas se zakutálel tam, kam neměl. Žule se to pochopitelně vůbec nelíbilo. Nejdřív plakala. Pak vyhrožovala. A prosila boha všech kamenů, aby Jantar pochopil, že některé věci se prostě nedělají. Jenže měla jednu vlastnost, která jí v životě přinášela spoustu problémů a nepříjemností. Nedokázala tvořit krystaly. Nedokázala se rozdělit na malé kousky. Neuměla být napůl. U ní bylo všechno buď, anebo. Buď milovala, nebo nemilovala. Buď věřila, nebo nevěřila. Buď zůstávala, nebo odcházela. A tak se jednoho dne stalo něco, co se stát muselo. Žula se zpod keříku odkutálela. A s sebou vzala i malý šutřík. Kutáleli se pryč. Od keříku. Od místa, kde to kdysi začalo. Až se dokutáleli do nedalekého hájku. Tam už nebylo tak vlídno. Fučelo tam. Vítr zvedal prach z cest a do trávy zanášel úlomky různých rostlin z polí. Občas kolem proběhla divoká zvěř. Žula se přitiskla k malému kamínku. A poprvé ji napadlo, jestli udělala dobře. Malý kamínek zatím nic netušil. Jen se tiše díval kolem sebe a čekal, kdy přijde Jantar.

A možná poprvé začínal chápat, že svět není jen keřík a dva kameny, které se k sobě na první pohled hodí.

Někdy se kámen, stejně jako člověk musí zakutálet hodně daleko od místa, kde začal, aby vůbec zjistil, z čeho, k čemu a čí je.

Byl jednou jeden pohledný a veselý Jantar.

Byl mladý, lesklý, silný a přesvědčený, že svět je především místo, kde se člověk může kutálet, kam se mu zachce. A jak se tak kutálel světem potkal Žulu. Byla krásná. Taková se Jantarovi se zalíbila okamžitě.

On se Žule se zalíbil také a tak se spolu s radostí zakutáleli pod keřík, protože když se dva kameny najdou a mají pocit, že k sobě patří, málokdy přemýšlejí o tom, co bude pak, někdy. Nějaký čas jim spolu bylo nádherně. Vychutnávali si radost, že se našli. Zkoušeli, jak vedle sebe vypadají a zjišťovali, že si vlastně docela pasují.

Jenže, co může vzniknout ze dvou úplně rozdílných hornin? Možná malý šutřík, který se z jejich vzájemného zalíbení vykřesal. Nenápadný, bezbranný kamínek, který zatím vůbec netuší, že svět není jen ten jejich keřík, Jantarová vlídná a Žulová pevná náruč.

Jenže Jantar s Žulou krom prvotního zalíbení postupně nenašli mnoho dalšího, co by je drželo pohromadě. A nelíbil se jim ani jejich společný úkryt. Na Jantara byl malý. Na Žulu zase velký.

A kolem bylo tolik jiných kamínků… Sem tam nějaká Slída, sem tam Křemen, občas se kolem mihla úplná kráska z jiného pole, nebo cesty. Jantarovi se z té pestrosti začala motat hlava. A nejen hlava. Občas se zakutálel tam, kam neměl. Žule se to pochopitelně vůbec nelíbilo. Nejdřív plakala. Pak vyhrožovala. A prosila boha všech kamenů, aby Jantar pochopil, že některé věci se prostě nedělají. Jenže měla jednu vlastnost, která jí v životě přinášela spoustu problémů a nepříjemností. Nedokázala tvořit krystaly. Nedokázala se rozdělit na malé kousky. Neuměla být napůl. U ní bylo všechno buď, anebo. Buď milovala, nebo nemilovala. Buď věřila, nebo nevěřila. Buď zůstávala, nebo odcházela. A tak se jednoho dne stalo něco, co se stát muselo. Žula se zpod keříku odkutálela. A s sebou vzala i malý šutřík. Kutáleli se pryč. Od keříku. Od místa, kde to kdysi začalo. Až se dokutáleli do nedalekého hájku. Tam už nebylo tak vlídno. Fučelo tam. Vítr zvedal prach z cest a do trávy zanášel úlomky různých rostlin z polí. Občas kolem proběhla divoká zvěř. Žula se přitiskla k malému kamínku. A poprvé ji napadlo, jestli udělala dobře. Malý kamínek zatím nic netušil. Jen se tiše díval kolem sebe a čekal, kdy přijde Jantar.

A možná poprvé začínal chápat, že svět není jen keřík a dva kameny, které se k sobě na první pohled hodí.

Někdy se kámen, stejně jako člověk musí zakutálet hodně daleko od místa, kde začal, aby vůbec zjistil, z čeho, k čemu a čí je.